Architektura, mateřství a podnikání: příběh pro Velký týden malých firem

JA architekti se zapojili do projektu Velký týden malých firem (VTMF) – celostátní iniciativy, která představuje inspirativní podnikatelské příběhy a propojuje malé firmy napříč obory. Společně s mediálním partnerem Publico vznikl rozhovor, který přináší pohled na podnikání v architektuře z perspektivy ženy, jež svůj ateliér rozvíjela i v období mateřské dovolené.

Rozhovor vyšel v rámci článku na Publico.cz o ženách, které i během mateřství dokázaly podnikání nejen udržet, ale také posunout dál. Mluvila jsem o tom, jak se daří skloubit péči o děti s rozvojem firmy, proč pro mě architektura nikdy nebyla jen prací, ale posláním, a co může ženám dodat odvahu pustit se do podnikání i v náročnějších obdobích života.

Celý článek najdete zde: Tři příběhy z praxe: Jaké jsou výhody a strasti podnikání na mateřské

Celý rozhovor si můžete přečíst níže:

• Podnikání jste rozjela už před odchodem na mateřskou, ale s jejím příchodem se původní ateliér přirozeně rozpadl. Co Vás vedlo k tomu, že jste i během mateřské zůstala pracovně aktivní a myšlenku na pokračování podnikání jste nikdy neopustila?

Pro mě podnikání vždycky souviselo s dlouhodobou vizí a vnitřní motivací. Mateřská je jen jedno z životních období – důležité a krásné, ale přesto jen část celé cesty. Pokud má člověk v hlavě jasný cíl a něco, co ho skutečně naplňuje, stává se to jeho vnitřním motorem. Ten vás žene dál bez ohledu na názory okolí, překážky nebo omezení. Mateřská je v tomhle jen další úkol na cestě, který se prostě naučíte zvládnout a začlenit do života. Myslím, že neexistuje univerzální návod, jak zůstat aktivní – musí to vycházet z člověka samotného. Zkrátka, pokud něco opravdu chcete, najdete způsob, jak to dělat i v náročných obdobích.

• Měla jste vždy jasnou představu, co přesně chcete dělat, nebo se to vyvíjelo postupně?

Asi bych řekla, že to bylo obojí. Architektura byla vždy mojí dlouhodobou vizí – odjakživa mě bavilo řešit složité úkoly a hledat souvislosti. Je to obor, který v sobě propojuje matematiku, logiku a umění, ale také právo, ekonomiku, sociální vědy, a někdy i historii – například když pracujete na objektech pod památkovou ochranou. Často se přidávají i psychologické aspekty při jednání s lidmi. Právě ta komplexnost mě vždy lákala. Baví mě vytvářet prostředí, kde se budou odehrávat příběhy a životy lidí – kulisu pro jejich každodennost.

Postupně se moje práce vyvíjela – od menších zakázek, jako jsou rekonstrukce, interiéry nebo rodinné domy, přes větší projekty až po opravdu rozsáhlé developerské záměry. Dnes se věnuji i vlastnímu malému developmentu. Líbí se mi možnost uvažovat o architektuře nejen skrze konkrétní zakázky, ale i skrze vlastní iniciativy – třeba když jsme navrhli plovárnu na Vltavě, protože nám v Praze něco takového chybělo. Architektura se dá tvořit i formou soutěží a příležitostně jsme připravili i projekty pro lidi postižené povodněmi, mimo čistě komerční oblast.

Ta rozmanitost zadání a spolupráce s různými lidmi mě neustále učí a formuje. Když se ohlédnu zpět, vidím, že jsem od začátku ušla velký kus cesty.

• Co bylo na začátku – tedy během mateřské – nejtěžší? A co Vás naopak nejvíc motivovalo pokračovat?

Byla to velká životní změna. Všechny postupy a životní rytmus, který jsem si do té doby nastavila a naladila, musely projít radikální obměnou. Nejtěžší proto bylo najít rovnováhu mezi mateřstvím a prací a vytvořit si nový režim. To v praxi znamenalo zajistit hlídání, vyhradit si konkrétní časy na práci – což samozřejmě v ideálním případě vypadá jednoduše, ale realita je, že děti podle plánu nefungují. Dlouhou dobu to tak bylo hlavně o práci večer, v noci a často i o víkendech. Velkým tématem bylo naučit se stanovovat si priority a přijmout, že člověk nemůže stihnout všechno – některé zvyklosti jsem musela opustit a nastavit úplně nový řád.

Paradoxně právě mateřství se stalo největší motivací. Díky němu jsem si uvědomila, že děti se učí především nápodobou a rodič by měl být pozitovní inspirací. Těžko můžete někoho vychovávat jen slovy – mnohem silnější je být dobrým vzorem. Došlo mi, že pokud budu dál dělat to, co mě baví a co mi dává smysl, je to to nejlepší, co jim můžu předat: ukázat, že máma může mít své sny a plnit si je. Architektura pro mě navíc nikdy nebyla jen práce, ale spíš poslání, které je součástí mé identity. I když jsem o tom v těžkých chvílích pochybovala a měla momenty, kdy jsem chtěla skončit, vždy jsem se k architektuře vrátila. Je v ní něco, co mě žene dál samo o sobě.

• Pamatujete si moment, kdy jste si řekla: „Jo, tohle dává smysl – chci u toho zůstat“?

Upřímně řečeno, nikdy jsem nezažila opačný moment – architektura mi vždycky dávala smysl. I když se objevily pochyby nebo chvíle, kdy jsem zvažovala jinou cestu, nakonec jsem se k ní vždy vrátila. Je to obor, který mě naplňuje natolik, že jsem vlastně nikdy reálně neuvažovala o tom, že bych u něj nezůstala.

• Jak se Vám dařilo skloubit péči o děti s podnikáním?

Samozřejmě to nebylo snadné, ale myslím, že když člověk opravdu chce, cestu si najde. U mě to bylo možná trochu extrémní – nikdy jsem si totiž ani nepřipustila, že bych architekturu mohla opustit. Navíc jsme měli obě rodiny 350 kilometrů daleko, takže jsem nikdy neměla moc možností na hlídání. O to víc jsem musela hledat způsoby, jak všechno skloubit – chvíli být plně s dětmi, chvíli s architekturou.

Člověk má ale jen 100 % energie, kterou nelze násobit, pouze rozdělit. Pokud chcete být naplno máma a zároveň odvádět kvalitní práci, nezbývá už moc prostoru na zbytečnosti. Takže zatímco někdo chodí po barech nebo kavárnách, já jsem svůj čas věnovala rodině, práci a koníčkům, které mi dodávají energii – třeba józe nebo sportu obecně.

• Jak na to reagovala Vaše rodina nebo partner? Měla jste v okolí podporu?

Upřímně jsem se nad tím nikdy příliš nezamýšlela. Vždycky jsem si šla svou cestou a rozhodnutí dělala hlavně podle sebe, ne podle názorů okolí. Pravda je, že jsem občas zaslechla i různé výtky nebo pochybnosti, ale nikdy jsem jim nepřikládala velkou váhu. Věřila jsem, že pokud mě moje práce naplňuje a dává mi smysl, je to ta správná cesta – bez ohledu na to, co si o tom myslí ostatní.

• Změnil se dnes Váš přístup k podnikání oproti době, kdy jste začínala?

Určitě ano. Za těch deset let jsem ušla opravdu velký kus cesty a posun je obrovský – změnil se způsob práce, klientela i měřítko a objem staveb, které dnes navrhujeme. Dá se říct, že moje práce je dnes v mnoha ohledech úplně jinde než na začátku.

Velkou roli v tom sehrálo i mateřství. Donutilo mě práci výrazně zefektivnit – věci, které jsem dříve dělala celé týdny, jsem najednou musela zvládnout v mnohem kratším čase. To mě naučilo soustředit se na podstatné věci, zaměřit se na výsledek a nebýt zahlcená zbytečnostmi. Ve finále to byla velká lekce, která mi v podnikání hodně pomohla.

• Co byste poradila ženám, které o podnikání na mateřské uvažují, ale zatím váhají?

Řekla bych, že kdo nic nezkusí, nic nezíská. V životě je potřeba jít i do určitého rizika – jedině tak se člověk může posunout dál. Z mojí zkušenosti právě věci, ze kterých jsem měla největší strach, a které se na začátku zdály skoro nepřekonatelné, mi nakonec přinesly ty nejlepší výsledky. A to nejhorší, co se může stát, je, že to nevyjde – ale i tehdy člověk může kdykoli začít znovu s něčím jiným.